Manifestuju si hojnost.

Jednoduchá věta s dost obskurním významem.

V rámci své záliby v józe a spiritualitě jsem součástí specifické sociální bubliny, jejíž jazyk je odlišný od toho masového a konzumního, jímž k sobě promlouvá většina společnosti.

Manifestovat tak neznamená chodit s transparentem před ministerstvem, ale v tichu a míru k sobě promlouvat vnitřním hlasem s určitým záměrem.

Manifestovat si hojnost je v překladu do řadové mluvy přát si velké množství a to buď citu nebo matérie, ale vždy v pozitivním balení. Hojnost lásky, ne smutku. Hojnost peněz, ne dluhů. Manifestovat má význam zhmotňovat, uvádět v platnost nebo získávat. Pro ultra ezoterické jedince je manifestace aktem bez fyzické činnosti a k mému neskrývanému podivu i tato forma funguje. Pro lidi starých vzorců se vnitřní manifestace zrcadlí nejen v mentální odvaze, ale také ve fyzické snaze dosáhnout svých přání a snů.

Znám ženu, jejíž denní náplní po dobu několika měsíců byla pouhá manifestace doprovázená odvahou odkrývat vrstvy svého vědomí a podvědomí. Pro mě, jako řadovou členku společenství starých vzorců, totiž tu, která věří, že bez práce nejsou koláče a někdy je potřeba zatnout zuby a vytrvat, byla její cesta až obdivuhodná. Vytáčela mě do vývrtky a nechtěla jsem její cestu chápat, nicméně byla jsem pozorovatelem a vlastně i fanynkou, protože jsem si říkala, že jestli je to možné, pak i já snad přestanou házet lopatou a budu manifestovat v bílých šatech a lotosovém sedu.

Nic ale není černobílé a cesta jiných lidí není cestou mou. Jsem ve svých starých vzorcích do určité míry šťastná. V první dekádě mé jógové cesty jsem byla poblázněná. Lítala jsem bosa po písku i chrámech, zpívala, tančila a jedla pránu. Milovala jsem to prostředí plné lásky, svobody, doteků a harmonie až do chvíle, než mě začaly zebat nohy a přetekl pohár doteků.
Jako všechno, co je trendy, stala se pro mě i jóga najednou popinou – rozuměj populární a davovou psychózou. Nechtěla jsem už být členem klubu, kde každý mění svůj osud po třech minutách hlavou dolů opřený o zeď. Nechtěla jsme už sdílet své vnitřní dítě s cizími lidmi a přehnaně vzdychat nad objektivní nádherou podzimně zbarveného podzimního listí. Vzdychám nad ním dál, jen o něco míň procítěně.

Hhojnost, krásné to slovo, které jde s manifestací ruku v ruce. Zní až poeticky a nehmotně, přestože odkazuje k velkému množství a to často i materiálního zabezpečení.

Líbí se mi spojení hojnosti a vděčnosti, protože k sobě libozvučně ladí, ale vsadím se, že z deseti běžných lidí jich bude pět, kteří je ve své denní dotaci slov vůbec nemají.

Je pravděpodobnější, že těch pět osob bude mužského pohlaví a to už proto, že jejich slovní zásoba je v porovnání s tou ženskou více osekaná. Není to statisticky dokázáno a najdou se studie, které vyvrátí tvrzení, že ženy řeknou za den třikrát více slov než muži, ale já to ze své zkušenosti tak vidím. Na jednoho lektora jógy mužského pohlaví připadne celá armáda lektorek žen. Při mých učitelských kurzech byl poměr mužů a žen následující:

Thajsko 1 muž na 18 žen
USA 1 muž na 3 ženy
Česko 1 muž na 24 žen
Řecko pouze ženy

Zajímavější je fakt, že ze 4 absolvovaných výcviků vedly ženy jen jeden, zbytek byl v mužské režii. Náhoda? Nemyslím si.