Vyhlašuju prosinec nejnabušenějším měsícem v roce.

Jak je rok dlouhej, nevytáhnu paty z tepláků, nastoupí bratr Prosinec a já se soukám do silonek.

Každý večer jsem někde. Někdy i ráno a v poledne. V podstatě “hodně budeš někde”.

Pojďme se vidět, když jsou ty Vánoce. Neviděli jsme se celý rok, tak to teď doženeme a všechno si řekneme. Praskne nám hlava, ale nevadí, v novém roce bude všechno nové, i hlava.

Pojďme to stihnout dodělat do konce roku, ať můžeme začít s čistým štítem. Přepalme to a zapalme i pátou adventní svíčku, když jsou ty Vánoce.

Pojďme to uklidit, ať to tu nestraší i v novém roce a vytřiďme šatník a komodu a komoru a rovnou vyperme záclony, když jsou ty Vánoce.

Dejme si ještě jeden drink, ať ten starý rok zapijeme, přece ještě nepůjdeme spát, když jsou ty Vánoce.

Čtvrtý týden lítám jak čamrda. Nad rámec běžnodenní hysterie ještě peču, dekoruju, vyrábím a uklízím, co v tom zmatku rozházím.

I ke kadeřníkovi jsem se na pátek objednala, když už jsem tam víc než rok nebyla.

Pedikúru od Vietnamců, kde mi uřízli kus paty, taky mám po více než roce, když jsou ty Vánoce.