Výměna rolí.

Držet hubu a krok je pro mě snazší, než rozbalit křídla a letět si, kam chci.
Vybojovávám si to sama nad sebou a hlavně nad mým tátou.
Ten by mě totiž nejradši zpracoval do kuličky a cvrnknul mě někam, kde bych byla v bezpečí a měla dobré postavení a vysoký příjem. Aby se o mě nemusel bát.

Jak jsem se nikdy nestala matkou, tak jsem pořád zůstala dítětem a je to sice samá duha a jednorožec, ale taky spousta předpokládané nesamostatnosti a nedospělosti, kterou musím neustále prokazovat.

Do toho ale mí rodiče stárnou a já s nimi nechci být v konfliktu, tak to nechávám být.

Vnímám to teď ve své generaci často a svírá mi to srdce.

Jak moc nás bolí vidět, když se z těch mladých a silných lidí stávají staroušci.

Jak se zmenšují a zpomalují. Jak na ně musíme křičet, protože špatně slyší a trpělivě vysvětlovat, čemu nerozumí.

Jak se kolíbají ulicí, když jsou se starým psem kolem bloku.

A jak když nám volají po sedmé večer, chytáme paniku, že se muselo něco stát a srdce nám skáče do krku a dělá tam knedlík.

V určitou chvíli se role rodičů a dětí obrátí a jsme to pak my, potomci, kdo by ty staré rodiče nejraději obalil bublinkovou fólií, aby si při pádu nezlomili nohu v krčku.