Touha pochopit.

V momentě, kdy přestaneme toužit po tom, co nemáme, a připustíme, že máme dost, případně nadbytek, začne být všednost obyčejných dní neobyčejně hezká.

Velkou část roku 2022 jsem se plácala v nihilismu a tak moc si přála nadchnout se pro něco, cokoli, proč bych se těšila ráno vstávat a v noci nechtěla jít spát.

Nešlo mi najít zdroj radosti. Nic moc mě nezajímalo, až už to nešlo vydržet a musela jsem se vykašlat na hledání ztraceného nadšení a obejmout svou nanicovatost.

Dovolila jsem si být marná. Nikam se netlačit a ani na sebe ne. Užila jsem si díky tomu možná nejkrásnější léto.

Pak jsem poslední srpnový den na letišti zachytila, jak mě políbila múza, nebo mě snad vesmír šťouchnul do zad.

Rozsvítilo se mi nad hlavou světlo a vrátila se mi vášeň. Vtělila se do mě ta moje já, co jsem znala a za očima mi zase zajiskřilo.

Teprve když pustíme, na čem lpíme, a co nejde chytit ani uchopit, může to k nám přijít.
Strašný ezo klišé, ale tak pravdivý a tak těžko teoreticky pochopitelný.